Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                       Úvod.

Pojmem tortura nejčastěji rozumíme středověké právo útrpné a jak ukazuje vývoj ve světě po 11. září,  zdaleka ještě nepatří do dávné minulosti. Pokusme se tento jev popsat z širší perspektivy ve vztahu k sadomasochismu a uvést některé příklady z dějin.

Pro velký zájem o toto téma nyní v upgrade verzi obsáhlejší popis s BDSM vizualizací na www.pdfhost.net/index.php).

 

 

                     

                               I. Historičnost tortury.

Tortura se vyskytuje napříč dějinami na všech kontinentech, nevyhýbaje se ani kulturám zcela autochtoním. Podle příčin vzniku ji lze rozčlenit na tři linie.

Za historicky nejstarší můžeme považovat torturu retribuční, pojímanou jako formu kruté odplaty za určitý prohřešek.

Se vznikem prvních civilizací a s tím související kriminality, přechází tato retribuce do právních systému a je kodifikovaná. Následně je využito i její sekundární funkce zjišťovací a vzniká tak právo útrpné, které se následně stává dominantní linii tortury.

S narůstající dekadencí vzniklých civilizací pak dotřetice dochází k fenoménu tortury spektakulární používané vládnoucí třídou k pobavení nebo zastrašení davů, či individuálně jako formu zvrácených rozkoší. V současnosti je pokračovatelkou této linie poměrně rozsáhlá oblast pornoprůmyslu zabývající se tématikou BDSM.

 

                       

                        II. Sociální patologie tortury.

Existence tortury není snadno definovatelným jevem. Jelikož se vyskytuje v celých dějinách lidstva až do současnosti, nelze ji spojovat toliko s nízkým "barbarským" stupněm vývoje společnosti. Také ji stěží můžeme považovat považovat za přirozenou lidskou vlastnost ve smyslu vrozeného sklonu působit bolest jiným příslušníkům svého druhu, ježto je často právě spojována s nelidskostí.

Z obecného hlediska je možno k tortuře přistoupit až po jisté citové deprivaci, chápané jako potlačení nebo vymizení pozitivních a tím i přirozených lidských vlastností, jako je druhová náklonnost, související s biologickým začleněním člověka jakožto tvora společenského, jehož přežití a prospěch závisí na kooperaci s ostatními příslušníky svého druhu,  potažmo mezidruhová přitažlivost vyplývající z přirozené náklonnosti jednotlivých pohlaví. Jedná se tedy o jev psychické a sociální patologie skrze vymizení přirozené lásky a soucítění.

 

                                

                                  III. Hanba dějin

"Umění" tortury a konstrukce mučidel bylo bezpochyby vždy, stejně jako většina vynálezů, doménou mužů. V tomto ohledu je jistě nejhanebnější kapitolou lidských dějin tortura příslušnic něžného pohlaví, stejně jako sexuální otroctví a celkové ujařmení ženské populace.

Patriarchální starověk a celý středověk se nese v  misogenním duchu, kdy ženy byly považovány za zcela podřízené vůli mužů a za nositelky prvotního hříchu a bylo s nimi nakládáno i v rámci tehdejšího práva často krutěji, než-li s muži. Ku příkladu pro vydání právu útrpnému povětšinou stačilo v případě dívek 12-15 let, chlapci byli ale vydáni na mučení až v 15-ti případně 18-ti letech.

Tortura od starověku po celý středověk nese jasné známky sexismu v jednotlivých úkonech práva útrpného, od ponižování žen svlékáním do naha, prohlídkou tělesných dutin a vystavení sexuálnímu násilí během procesu a věznění, až po mučení na ňadrech (např. speciálně k tomu zhotovené kleště a svěráky) a genitáliích (např. Jidášova stolice, vaginální hruška).

 

                                 

                                      IV. Metafyzika tortury.

V případě tortury spektakulární se snahy o jednoduché vysvětlení tohoto jevu ukazují jako nedostatečné. Pomineme-li teatrálnost veřejného mučení a jeho účinku na diváky, pak některé reakce trýznitelů, pojímajících způsobování utrpení jiným osobám jako druh zvrácené zábavy a sexuální rozkoše, nelze vysvětlit běžným pojetím sadismu jako ryze sexuální deviace.

Nad rámec oficiální psychiatrie se o vysvětlení pokouší metafyzika opírající se o buddhistické legendy, podle kterých  kdysi pradávno na Zemi žily odporné bytosti živící se lidskou bolestí. Bez ohledu na spirituální, exoterrární či pouze alegorickou podstatu takovýchto bytostí by se analogicky k procesům živočišné říše jednalo o účelové působení bolesti za účelem asimilace potravy.

Z biofyzikální podstaty procesů v lidských tělech vystavených extrémně stresujícím podnětům, které mučení obnáší, by  tudíž šlo o schopnost určité skupiny jedinců absorbovat jemné fluidické látky na bázi endorfinů, které tělo trýzněného člověka ve velkém množství produkuje a jež by se na způsob feromonů mohly rozptylovat do okolí mučeného a být jinými vnímány.

Tento vědomý či podvědomý vampyrismus by objasňoval chování takto disponovaných osob, kterých se mimo sadistického pohlavního vzrušení při mučení jiných zmocňuje také euforie, radostná nálada a nekoitální uspokojení podobné drogovému opojení. Na obdobu drogové závislosti ukazuje i potřeba dotyčných vymýšlet pro své oběti muka stále rafinovanější, případně zvyšovat počet těchto obětí, aby se přísun žádoucí substance zvýšil (syndrom čachtické paní).

 

                                

                                  V.  Ivan Hrozný.

Jedním z nejlépe zdokumentovaných a zřejmě nejstrašnějších případů tohoto vampyrismu je období hrůzovlády ruského cara Ivana IV. zvaného později příznačně Hrozný.

V tomto ohledu je pojem sadismus zcela neadekvátní termín, pakliže kvalitativní i kvantitativní rozdíl mezi deviantním grafomanem markýzem de Sade a Ivanem Hrozným je asi jako mezi řadovým příslušníkem SS a Hitlerem. Lze mít zato, že Ivan Hrozný, svou osobní zainteresovaností na co největším utrpení desítek tisíc obětí jeho zvůle mírou i rozsahem předčil tyrany asijské i pověstné zvrhlé římské císaře Tiberia a Caligulu.

Ivan IV. byl prvním skutečným samovládcem Rusi (viz. www.lavka.info/text.php4). Roku 1564 vytvořil stát ve státě rozdělením země na zemštinu a svou privátní část tzv. opričninu, kde bylo zákonem jeho slovo. Ze svých nejvěrnějších vytvořil mohutné opričné vojsko a tito opričníci se stali nedotknutelnými vykonavateli jeho vůle. Na území opričniny začali neomezeně terorizovat obyvatelstvo, vyhánět bojary z jejich usedlostí a vyvražďovat celé rodiny.

Nejobávanější z nich byli tzv. kromešníci, tj. "ti, kdo přicházejí ze tmy". Černě odění a jezdící na ořích s černým postrojem, stali se jakousi carovou osobní inquizicí s  úkolem vyslídit zradu a úklady proti gosudarovi. Nastalo období naprostého bezpráví, zatýkání a unášení lidí, kdy kromešníci konali každodenně "černé" mše za cara v podobě sadistických orgií a v jejich kobkách byly brutálně umučeny stovky či dokonce tisíce mužů, žen i dětí. 

Na rozdíl od skutečné Inquizice s jistým etickým kodexem, kterým neprošlo např. i nechvalně proslulé dílko Malleus maleficarum, a kodifikované tortury právní, stanovující jednotlivé druhy procedur, jejich četnost i gradaci při výslechu delikventa, který pak přiznáním byť smyšleným mohl od sebe další utrpení odvrátit a doufat v milosrdnou popravu, byla metoda výslechů a nucení k doznání pro carovy pochopy pouze formou k určité legalizaci páchaných zvěrstev. Tortura byla zcela podřízena nějvětší carově zálibě, jíž bezesporu bylo znásilňování a mučení žen.

Jen při svých svých toulkách Moskvou, kde měl car pro sebe vyhrazeny celé čtvrti,  jsa obklopen zhýralými mladíky, znásilnil Ivan Hrozný údajně na tisíc žen a dívek, často bez ohledu na jejich zletilost. Oběťmi mučení pak byly v prvé řadě manželky a dcery nenáviděných bojarů a měšťanů, kteří u paranoidního cara upadli v nemilost pro skutečný nebo jen smyšlený odboj, často ale na mučidlech hynuly i celé rodiny.

Ivan Hrozný byl torturou zcela posedlý. Sám neustále vymýšlel nové druhy procedur a navrhoval dokonce i propracovaná „hejblata“, která pak byla konstruována a na nešťastnících odzkoušena. Vlastnil tak v Evropě zřejmě nejrozsáhlejší sbírku mučících nástrojů a štědře odměnil každého, kdo v tomto ohledu přišel s něčím novým.

Po dlouhých motlitbách, kdy míval čelo zrohovatělé od bití hlavou o zem či uprostřed hostin jat svým nezřízeným chtíčem, utíkal se spěšně do kobek pokochat se utrpením svých vězňů. Nad „povedeným“ mučením se Ivan Hrozný dokázal infantilně radovat, výskal a poskakoval jako dítě, hrubě s odsouzenými žertoval a i "sám pod jejich těla svým žezlem žhavé uhlíky přihraboval".

 

               

                         VI. Tortura žen v carském Rusku

 Je svým způsobem pochopitelné, že toto téma je v učebnicových schématech obcházeno nebo pouze naznačováno, přesto by měl být přístup k minulosti co nejotevřenější, aby se zabránilo jejímu případnému opakování.

Transparentnost těchto reálií, byť ve své podstatě stejně hrůzných, jako nechutně oplzlých a podlosti plných, pomáhá lépe vystihnout charakter doby, detailně vykresluje nejtemnější stránky lidské povahy v daném historickém kontextu (tak jako např. podrobný popis nacistických zvěrstev) a napomáhá tak potřebnému poučení se z historie, jež ukazuje na provázanost jevu tortury a agresivity mužského pohlavního pudu.

Pokusili jsme se jednotlivé druhy tortury rozčlenit do kategorií podle jejich působení a zviditelnit neotřesnější z postupů, které se  v obecném právu útrpném pro svou brutalitu, nízkou vulgaritu a celkové pojetí jako aktu msty a zdroje zvrácené rozkoše běžně nebo vůbec nevyskytovaly.

Popisovaná zvěrstva jsou převzata z dobových letopisů zachycujících pětitýdenní bestiální vyvražďování šedesáti  tisíc obyvatel Novgorodu v lednu 1570 (jakého se nedopouštěli ani krutí Tataři!), ze zpráv o exekucích konaných v carově moskevském paláci, z popisů jeho „honů na čarodějníky“, ze zvěstí o ukrutnostech kromešníků a ze zpráv o nakládání se zajatci v pevnosti Alexandrova svoboda. 

 

                                  

                                          1. Zvedání.

- Zvedání hákem:  Toto jednoduché, ale o to brutálnější mučení znali už ve starém Římě a požívala jej i španělská inquizice. Na provaze přes břevno visící zaoblený želený hák vpravili do pochvy odsouzené, které svázali ruce za zády a taháním za provaz ji hákem za vaginu zvedali, dokud se její prsty u nohou neodlepily od země.

  - Zvedání za ňadra:  ukrutnost taktéž již známá starým Římanům, kteří ji zřejmě jako i ukřižování převzali od vynalézavých Foiničanů. Katani vyvinutějším ženám utáhli pevně kolem ňader smyčky provazu, přes břevno je táhli vzhůru a nechávali je takto za prsa viset. Pokud měla být ženě ňadra vytržena, věšel se na ni kat váhou vlastního těla, dokud se ji prsa od hrudi neodtrhla.

 

                               

                                                          2. Trýznivé sezení

- Koza:  oběti mučení byly posazeny obkročmo na dřevěnou stříšku na podstavě, kdy se přirozením a perineem zarývaly váhou vlastního těla do ostré hrany stříšky. Někdy byla tortura zostřena ještě připoutáním závaží k nohám.

 - Jidášova stolice:  což byla dřevěná pyramida na nožkách, na jejíž ostrý hrot byly na provaze visíci ženy katem náhle spouštěny a bolestivě hrotem pyramidy v oblasti rozkroku zraňovány nebo byly přímo vaginálně, případně rektem na hrot pyramidy usazeny. V zostřené variantě byly nohy oběti připoutány k zemi.

                             

                            

                                3. Mrskání a bičování.

Na rozdíl od „klasického“ mrskání hýždí, jak jej většinou prezentuje dnešní spanking, byly ženy v carských kobkách nemilosrdně šlehány různými nástroji po celém těle, nejkrutěji pak v oblasti genitálií (používali např. i konquistadoři v Jižní Americe).

                                                      

                                           

                                                    4. Tortura ohněm.

- Železná koza: specialitou Ivana Hrozného byly rozličné pece, v nebo na kterých byli nešťastníci zaživa upáleni. Jednou z nich byla železná  varianta dřevěné kozy, v které kat rozdělal oheň. Odsouzenou posadili obkročmo na ostrou hranu pece a nohy ji přivázali porovazy k podlaze. Strašlivost mučení spočívala jak v zařezávaní se hrany kozy do rozkroku, tak v pomalém nahřívání se kovu a pozvolném připékání se přimknutých částí těla.

 - Pomalý oheň:  jako zvláště mučivou formu popravy používáno i světským právem. V carských kobkách byly oběti připoutány k rožňům na způsob selat a takto potírány olejem a zaživa nad ohněm smaženy. Z ještě žijících bylo někdy noži okrajováno opečené maso a servírováno  rodinným příslušníkům mučeného, nuceným tak ke kanibalismu.  

 - Opalování svící:  jiná varianta pomalého ohně, kdy svící případně loučí byly ženám opalovány zejména ňadra, hýždě a genitálie.

   - Žhavé oharky: mimo kladení  přímo na tělo odsouzených, byly někdy též žhavé uhlíky nahrnuty pod těla obětí, které aby se nespálily, musely vydržet nad stolem, ke kterému byly za ruce a nohy připoutány, lukovitě prohnuty. Za tuto snahu je ale mučitelé pálili rozžhaveným pohrabáčem, takže před ohněm nebylo úniku.

- Železný trůn:  na tomto kovovém křesle posázeném často ještě hroty, pod kterým se rozdělal oheň, bylo možno odsouzené pomalu zaživa uškvařit.

 - Lití vroucích kapalin: těla odsouzených byla polévána  vroucí vodou nebo roztavenou smolou, případně olovem. Zcela zvěrským mučením bylo, když kat ženám zavěšeným za nohy zavedl do pochvy  trychtýř a lil jim do lůna vroucí olej.

                               

                            5. Sexuální trýznění.

- Stonásobné znásilnění: car s bezudnou vášní nejen sám znásilňoval, a to zejména dívky ještě mužem nedotčené, ale rád přihlížel i kopulaci jiných. Oblíbenou torturou v tomto případě bylo znásilnění až jedním stem svých opričníků, které dopřával vvbraným ženám, což mohlo vést až k smrti trýzněných.

- Sexuální otroctví: měly-li ve starých římských lupanáriích otrokyně nucené k sexu alespoň hodnotu majetku pro své pány, bylo s ženami předhozenými carově soldatesce nakládáno hůř než s dobytkem. Držené v nelidských podmínkách v jakýchsi kotcích, kde si opričníci chodili „ulevovat“, většinou zcela nahé a špinavé ležely připoutány řetězy na dřevěných pryčnách, kde byly neomezeně znásilňovány, ponižovány, bity a rozličně trýzněny.


                                 

                                        6. Řezání.

- Dřevěná pila: krutost mučení byla znásobena pomalým záběrem dřevěných zubů pily, kdy se nařezávaná tkáň spíše trhala. Oběti zavěšeny za nohy byly katy pomalu rozřezávány od genitálií až k pupku.

- Řezání nožem: takto byla např. veřejně umučena manželka carova pokladníka Furnikova, kdy kat ji začal rozřezávat od rozkroku vzůru k hrudi. Nejprve však bývala ženám uříznuta ňadra.

 

                                    

                                         7. Přibití.

Ženy byly postaveny na špičky a prsa jim byla hřeby přitlučena k dřevěným trámům nebo k vratům. K tomu byly zpravidla ještě mrskány metlami.

                                         

                               

                           8. Vkládání předmětů do vaginy.

- Vaginální hruška: původně zřejmě lékařský nástroj patřil k vrcholům bestiality, kdy ženám byl kovový rozvěrač zasunut do pochvy nebo do rekta (jinak také homosexuálům) a šroubováním rozevírán na velikost dětské hlavičky. Jindy pochopové ženám vagínu roztáhli háky a vkládali jim dovnitř smotky trnů, střepy, žhavé oharky, ale i živé raky nebo ryby.

 

                           

                               9. Narážení a vbíjení.

Mimo klasické narážení na kůl o průměru cca 20 cm přes řitní otvor,  převzaté od Tatarů, používal se taktéž široký do oblé špice přitesaný kůl, na který byly ženy usazeny vaginálně. Další alternativou bylo, když kat ženě do vaginy palicí vtloukl krátký přitesaný kolík rozličného průměru.

                                                   

                                          

                                                           10. Rozdrásání.

Tzv. kočičí dráp byl znám i jinde v Evropě. Většinou šlo o několik přiostřených hrotů na způsob hrábí, kterými se těla odsouzených rozdrásavala. Při rozžhavení hrotů šlo o suché drásání, kdy rány méně krvácely.

 

                                           

                                                        11. Mučení zvířaty.

Při těchto technikách je patrný asijský vliv, který byl na Rus importnován častými tatarskými nájezdy. Požívany byly zejména krysy. Neuvěřitelně odporným mučením byla tzv.
- Zašitá krysa:  rozšířeno zejména v Číně, kdy hladové krysy byly vhozeny do rozehřátého plechového džbánu, jehož hrdlo se pevně přitisklo k poševnímu otvoru odsouzené. Jakmile se ji horkem vystresovaný hlodavec prodral do vaginy, kat ženě hrubou nití sešil rodidla k sobě a krysa se i celé hodiny prokousávala jejím lůnem ven.

- Páření s koněm: ohavná "zábava", používaná již v době římské, na Rusi převzata zřejmě od Tatarů, kdy byl k nahé přes břevno přehnuté ženě připuštěn hřebec. Při penetraci docházelo k potrhání vagíny a dělohy oběti.

                                     

                                             

                                        12. Drcení

Mimo klasické palečnice byly používány i skřipce na ňadra. Používaly se dřevěné s ostrými hroty nebo kovové svěráky, kterými se ženské prsy rozmačkávaly.

 

 

                            
                          VII. Náboženství a sadomasochismus. 

Jakkoliv hrůzné jsou výše popisované praktiky, jedná jen o nepatrný zlomek z bezpočtu nejrůznějších ukrutností, které byly od zlomu letopočtu na světě spáchány. Dědictvím těchto násilností je bezesporu dnešní sadomasochismus, nejrozšířenější ze zhruba 115 dosud známých parafilií, čerpající námětově neustále ze středověku.

Pomineme-li zbytek světa, pak konkrétně pro bílou rasu je v tomto ohledu určujícím faktorem samotná křesťanská věrouka, jíž je sadomasochismus nedílnou součásti, kdy někteří autoři z oblasti psychologie (např. K.Minařík) hovoří přímo o zamoření Evropy právě touto deviací. Motiv viny a trestu se křesťanstvím vine jako rudá nit:

- Eva se provinila poznáním, které ji zprostředkoval Ďábel v podobě hada. Ženy jsou od té doby nositelkami prvotního hříchu a neustále v nebezpečí podlehnutí dalším satanským svodům. Toto náboženské tvrzení v podstatě legalizuje porobení žen a každé násilí vůči nim, jakožto preventivní a také nutnou obranu proti spirituálnímu zlu (nenáviděné čarodějnice), které by skrze ně mohlo do světa vejít. 

- následně jsou Eva s Adamem vyhnáni z ráje. Údělem mužů od tohoto okamžiku je utrpení v podobě lopotné práce, ženy  zase musí rodit v bolestech. Vznikl axiom, na základě kterého církev poslala na hranici všechny, kdo by chtěli ženám v tomto ulehčit.

- samotný žido-křesťanský Pánbůh je žárlivý a mstivý, jak uvádí tóra. Sice své stvoření miluje a je pro křesťany Agape, tedy neosobní boží láskou, zároveň však neváhá s bezbřehou krutostí stíhat své nepovedené výtvory, které jsou jím vydány napospas pokoušejícím je ďábelským vlivům. Pokud jim podlehnou, čeká provinilé duše za jejich hříchy (byť vzhledem k velikosti, majestátu a slávě boží vždy směšné a nepatrné) mučení. Pro ty méně provinilé pouze očistec, kde utrpením očištěné mohou být ještě vzaty na milost. Při horším provinění čeká na dotyčné mučení co do intenzity, pestrosti a času nijak neohraničené a bez možnosti slitování. 

Zde vzniká další strašlivé dogma: Lidé se vždy řídí vyššími vzory, ať už společenskými nebo náboženskými. Je-li Bohu přisouzena jako jedna z vlastností i ďábelská krutost, není důvodu, aby se "zbožní" chovali jinak.

- úradek boží je přitom nevyzpytatelný, takže si nikdo nemůže být jistý, že i při celkově vzorném a zbožném životě jej  chvilková slabost nepřivede do ohnivé pece věčného zatracení, podvědomě tedy neustále musí žít ve strachu z možného trestu.

- symbolem křesťanů je kříž, používaný Foiničany a posléze Římany jako nástroj mučivých poprav a jako takový je i s umučeným Spasitelem uctíván. Zde bezděky vyvstává zajímavá představa, že by se Římané před dvěmi milénii více přiklonili třeba k  narážení na kůl, jež bylo populární zejména v Asii nebo vaření zaživa v kotlích a bezpočet míst na světě by bylo dnes vyzdobeno figurkou nabodnutou na dřevěném kolíku nebo kotlíkem s čouhajícími hnáty, jež by byly předmětem kultu a uctívání...

- Spasitel sám prošel hrozným martýriem a jak praví evangelium, "mučením se naučil pokoře", což je pro následovníky příkladem pro sebeobětování a dobrovolnému vystavení se nejhoršímu utrpení.

- následně se ve středověku stávají nejoblíbenější literaturou tzv. passionály, pojednávající o utrpení světců, kdy některé příběhy jsou drsným BDSM par exellance (např. umučení svaté Barbory, kdy krásnou a chytrou dívku pro její víru udá římským úřadům vlastní otec, aby ji pak nahou zbičovali, štípali žhavými kleštěmi, vytrhli ji ňadra a rozlámali končetiny).

- z pohledu těchto představ je pak středověké útrpné právo i inquiziční tribunály a jejich metody vyšetřování pouze logickým vyústěním, nad kterými se současníci až tak nepozastavovali, ježto tortura byla nedílnou součásti náboženství a kultury. Laicky řečeno, téma "jaká muka nám dobrotivý Pánbůh v pekle za naše hříchy asi připraví" bylo na pořadu dne.

- pod dojmem vlastní útrpnosti vzniká v lidech černobílé sadomasochistické vnímání světa, kdy dle nejvyššího náboženského vzoru není jak důvodu netrpět, tak utrpení kolem sebe nevytvářet.

 

                                VIII. Současnost. 

Současnost nás nijak neopravňuje k optimismu. Neustále se setkáváme se středověkým myšlením, cítěním a jednáním (viz. www.stredovektodaynews.estranky.cz/).

Mimo deviace po dohodě a pod kontrolou v podobě moderní BDSM se stále vyskytují případy ukrutného vampyrického sadismu(viz. www.obnovenitrestusmrti.estranky.cz/clanky/jak-jsou-na-tom-jinde.html).

Po 11. září USA v podstatě znovu legalizovaly torturu jako metodu výslechu a místo lidem škodících čarodějnic tak po staletích klidu vystupují do popředí zájmu teroristé. Znovu je nastolena diskuse o používaných procedůrách, o věku teroristů k podrobení se tortuře a jaký postup zvolit v případě tortury teroristek - bude znovu mužům oficiálně dovoleno mučit ženy nebo budou do umění waterboardingu a jiných praktik zaškoleny speciální vyšetřovatelky? A je vůbec možné zlem učinit dobro? Rozum a zkušenost říkají, že ne.